Součástí rozvoje OKO – mobilní komunitní centrum jsou workshopy pro základní a střední školy. Spolupracujeme na nich se sympatickou psycholožkou Mgr. Lindou Nývltovou.
Přečtěte si rozhovor s ní o tom, jak si vytvořit pozitivní zkušenost a vzít život do svých rukou:
Máme tu více než dva měsíce strávené v nucené izolaci, jaký dopad to může mít na naši psychiku?
Devastující i očistný. Záleží na mnoha faktorech, biologických, sociálních, ekonomických, osobnostních i situačních. Kolik nám je let, jestli máme nějaké onemocnění, jestli jsme zaměstnanci, podnikáme, nebo ještě studujeme, jestli máme děti a kolik, kde žijeme, na jak velké ploše, s kým a jaké máme mezi sebou vztahy, jestli máme internet a jak rychlý ☺ … Jak širokou máme kolem sebe podpůrnou sociální síť a v jakém kontaktu s ní mohu být, jestli jsem spíše úzkostnější, výbušnější nebo jestli mám sklony k závislostem. Roli hrají i zkušenosti z prožitých zátěžových situací v minulosti a samozřejmě, jak intenzivně jsem ohrožující situaci vystaven – znám někoho konkrétního, kdo byl nakažen, pracuji v „první linii“, každý den sleduji v televizi čísla o nakažení a úmrtí? Chci tím naznačit, že k prožívání každého z nás je třeba přistupovat individuálně a zvážit více věcí.
Co jsem ale vnímala a vnímám pro psychiku jako nejohrožující, je nemožnost časově ohraničit celou situaci, její nepředvídatelnost a nejistoty z toho vyplývající, přístup médií, a u některých lidí právě sociální izolaci a nemožnost živého kontaktu face to face.
Mám zkušenost s lidmi, kterým zpomalení a sociální útlum jen prospěly a uvědomili si, co je pro ně v životě skutečně důležité, i s lidmi, pro které byly uplynulé dva měsíce nesmírně vyčerpávající a stresující. A jak to tak bývá, většina je někde uprostřed.
Jak funguje psychika ve stresových/zátěžových situacích?
Stres je reakce na zátěžové situace. Pro pravěkého člověka byl životně důležitý, protože aktivoval systémy, jež vedli v případech ohrožení života k přežití. Krátkodobý, situační stres se nám stále hodí, když potřebujeme podat nějaký výkon, např. ve sportu. Horší je to se stresem dlouhodobým, časově neohraničeným a vůbec nejhorší jsou zátěžové situace, které nemůžeme ovlivnit. Dnes je prokázáno, že chronický stres ovlivňuje rozvoj mnoha psychických i fyzických onemocnění. Do těla se vyplavují látky, které v něm spouští celou kaskádu dějů, organismus se snaží adaptovat, ale ne všechny tzv. copingové mechanismy jsou zdravé a účinné. V poslední fázi může dojít až k vyčerpání či zhroucení. Protože se spouští takto komplexní reakce, je potřeba se svými emocemi, tělem i myslí pracovat. Psychohygiena a životní styl jsou nesmírně důležité. Nejen, že je možné zmírnit následky stresové reakce, ale i změnit přístup k samotným stresorům. Samozřejmě budou vždycky existovat situace, které pro nás budou zátěžové, ale rozlišujeme dysfunkční strategie zvládání a zdravé mechanismy zvládání. Ty druhé je třeba v rámci naší psychické odolnosti rozvíjet a ve výsledku nás zátěžová situace může posílit, ne skolit.
Jak vnímáš celou tu situaci z pohledu psychologa…má to nějaká pozitiva?
Mnohým z nás, které krize existenčně neohrožuje, nabídla zpomalení, přehodnocení svých životních postojů, čas, který jsme dříve neměli – na sebe, na své blízké, na přemýšlení, na to, co jsme chtěli udělat, ale nikdy jsme se k tomu nedostali…a příležitost si z toho něco uchovat v dalším životaběhu – příležitost ke změně.
Zároveň jsme byli konfrontováni s tím, že nejsme jako lidstvo omnipotentní a neohrožení, ale připomněly se nám naše limity i smrtelnost. Na společenské rovině to vidím jako něco, co jsme delší dobu potřebovali. Na té individuální je to výzva do našeho života zaintegrovat a možná si pak více vážit věcí, které považujeme za samozřejmé.
Většina z nás byla také donucena k bezprostřednímu srovnání sociálního kontaktu online a offline. Ten online nás teď tak trochu zachránil. Mnohdy se ukázal být velmi efektivním nástrojem a tím, že jsme byli nuceni ho používat, možná spousta lidí zjistila, kolik věcí se dá vyřešit, aniž bychom museli někam osobně běžet. Zároveň, kvůli nutnosti ho používat, si doufám budeme více vážit komunikace face to face. V ní si také díky rouškám najednou uvědomujeme, jak je důležitá její neverbální složka.
Vše se vrací pomalu k normálu, ale ve vzduchu visí obavy z další vlny onemocnění, jak si poradit se strachem z budoucnosti, z nejistoty?
Mnohé důsledky se budou pravděpodobně objevovat se zpožděním a pro někoho může být dokonce adaptace na dobu „postcoronovou“ minimálně stejně těžká nebo i těžší, než na „čas corony“. Není co slavit, není tu jasné: „je to za námi“, ale zůstává spousta nejistot. Ale ani předtím neměl nikdo jistotu, že zrovna jeho nesrazí auto! Když přijmu svou smrtelnost a strach, budu mnohem více prožívat přítomnost a vážit si jí.
Důležité mi přijde se zaměřit na to, co mohu ovlivnit, co mám ve svých rukou. Tím, na co vliv nemám, se zbytečně nezaobírat a neplýtvat svou energií. Pokud hrozí nějaký reálný průšvih, vytvořit si krizový scénář. Určit si priority a udělat si čas na to, co je pro mě skutečně důležité, pečovat sám o sebe a pravidelně dobíjet baterky. Pěstovat smysluplné sociální vztahy, mluvit o tom, co mě trápí a nebát se, říct si o pomoc!
A poslední otázka, co Ti přináší spolupráce s námi na projektu Okofest?
Inspiraci! Nejen od kolegů a umělců, ale i od studentů, pro které pořádáme preventivní workshopy na téma duševní zdraví. Je hrozně fajn být v kontaktu s mladou generací, která smýšlí jinak, ale zároveň vždycky najdeme společnou řeč. A to, že si domů odnesou užitečnou informaci, společný zážitek nebo silný dojem mi přináší pocit smysluplnosti toho, co děláme.
Důležitou součástí našeho týmu jsou i takzvaní peer konzultanti. Jsou to školení prostředníci s vlastní osobní zkušeností s psychickou nemocí. Jejich přítomnost na přednáškách je pro studenty nenahraditelnou zkušeností, protože mají možnost setkat se s konkrétním člověkem a jeho příběhem, pokládat naživo otázky, a často se velmi rychle zbavit hromady předsudků, které si naše společnost vůči psychicky nemocným vytvořila.
Rozhovor o časech korony a spolupráce na OKU s peer konzultantkou Terkou:
Jak prožíváš nastalou situaci?
Ze začátku to pro mě bylo hodně těžké.. Neděsila mě nemoc, nebo omezení a neustálé změny, spíš mě děsila všudypřítomná narůstající panika mezi lidmi a všeobecný neklid. Najednou byl z minuty na minutu celý svět vzhůru nohama a nikdo nevěděl, co s tím, všichni se báli, zmizely veškeré jistoty a den ode dne se strach zvětšoval. Celou dobu se ale snažím situaci brát s nadhledem a hledat v ní pozitiva, i mě osobně přinesla tahle pauza spoustu dobrého a věřím, že to celé má svůj důvod. I přesto však doufám, že se brzy věci vrátí k normálu a z této nepříjemnosti zbude jen jedno velké ponaučení v naší paměti.
Proč ses rozhodla pomáhat ostatním skrze svůj životní příběh?
Dřív, pár let zpátky, jsem v tom co se mi děje, neviděla nic dobrého. Cítila jsem to jako jednu velkou křivdu a pomstu zeshora, hodně jsem sama proti sobě bojovala a akorát mi to ubíralo síly. Postupem času jsem však měla možnost vidět, že díky tomu všemu špatnému se začaly objevovat i dobré věci a já najednou viděla, že to všechno není jen kopec temnoty, která mě z nějakého důvodu potkala, ale že v sobě ta temnota přináší i spoustu světla, které je jen potřeba objevit. V tu chvíli jsem zjistila, že se to celé dá obrátit, že jde jen o úhel pohledu. A já si řekla, že se nechci patlat v tom, že mě potkalo něco špatného. Že místo toho chci všechna ta negativa spojit v jedno velké pozitivum a posílat ho dál, dalším lidem. Přišla jsem na to, co jsem tehdy, před těmi x lety, potřebovala od někoho slyšet, abych si dokázala pomoct. A přesně tohle se snažím říkat ostatním. Přála bych si, aby vyprávění mého příběhu mohlo někomu pomoct změnit k lepšímu jeho vlastní příběh.
Co ti přináší spolubytí na workshopech, které absolvujeme u studentů posledních ročníků základních škol?
Je toho spoustu, co mí workshopy přinášejí. Je pro mě malým zázrakem, že pomocí vyprávění mého příběhu můžu pozorovat, jak se před mýma očima během pár minut mění mladí lidé. Jak se odsuzování z neznalosti mění v pochopení a porozumění. Jak se z posměchů stává soucit a sblížení, a z obranné přetvářky se stává svoboda být sám sebou. Také je to pocit naplnění, že mám možnost zkusit udělat svět lepším místem. Přinést mezi mladé lidi nový pohled na věc, který by jinak neměli, přinést jim pochopení, toleranci a snahu porozumět.Nesoudit lidi od pohledu, vážit slova. A také jim přinést jednu ohromně důležitou věc – že je v pořádku, říct si o pomoc. Že se nemusejí stydět za to, kým jsou. Že ať se děje cokoliv, nesnižuje to jejich vlastní hodnotu a nejsou o nic méně lidmi, než jsou všichni ostatní. Že naděje neumírá ani jako poslední a všechno se dá řešit. To je pro mě na workshopech ohromně posilující.. Protože všechno to, co se snažím předat jim, vlastně předávám i sama sobě.
Rozhovor o časech korony a spolupráce na OKU s peer konzultantkou Sandrou:
Jak prožíváš nastalou situaci?
Když pominu příčinu, tak situaci, která nastala vnímám jako možnost se zastavit a uspořádat si některé chaosy v životě. Jako introvert si vlastně užívám, že se svět zpomalil na moje tempo. Díky tomu, jsem se mohla pustit do dlouho odkládaných činností, ať už je to pravidelné cvičení apod. Beru to jako druhou šanci k osvojení si některých návyků ke zkvalitnění života a životního stylu, které vím, že mi v životě pomohou a s kterými jsem doteď neměla čas začít.
Proč ses rozhodla pomáhat ostatním skrze svůj osobní příběh?
Lidi potřebují inspiraci a potřebují příběhy obyčejných lidí, kteří i přes svá trápení dokázali ujít dlouhou cestu a překonat fůru překážek. Potřebuješ vidět, že je tu někdo, kdo na tom byl dřív blbě jako ty teď a že bojoval a ten boj měl smysl. Že už je mu teď líp, dokázal přijmout kým je, umí se sebou pracovat a žije obyčejný život, má rodinu, práci a plní si sny. Chci, aby lidé věděli, že to čím si procházejí nemusí být trvalý stav. Že když budou chtít, můžou se z toho dostat. A zároveň chci, aby můj příběh znali příbuzní, partneři a přátelé těch, kteří se trápí, aby pochopili, že i oni jsou součástí zotavení. Tak jako tomu bylo u mě. Naplňuje mě vidět, že můj příběh lidem otevře oči a dá jim naději a sílu – se vydat na cestu k zotavení.
Co Ti přináší spolubytí na workshopech, které absolvujeme u studentů posledních ročníků základních škol?
Radost. Radost, že ty bytosti, které jsou ještě dětmi, ale už jsou tak trochu dospělí a neví kudy kam, mají možnost si vyslechnout, že v tom zmatku, který cítí, nejsou sami. Že můžou slyšet, že to co cítí, není nic neobvyklého a že mají šanci si uvědomit, že některé věci, které se jim dějí, si nemají nechávat pro sebe. Mám radost, že díky nám některé děti, kterých se to týká, nebudou muset absolvovat trápení tak dlouho jako my. Nebo že přinejmenším, kdyby se někdy náhodou s něčím takovým setkaly, vzpomenou si, že to není konec světa. I kdyby výsledkem bylo jedno jediné dítě ve třídě, které si z toho něco odnese, tak je to úspěch. Protože to pak může předat dál. Někdy se stane, že za námi někdo přijde, protože v našich příbězích uvidí svého kamaráda. A informace o pomoci se tak dostanou k někomu, ke komu by se třeba ani jinak nedostali.
