Terapie tancem
Tanec je jedním z nejstarších prostředků lidského sebevyjádření. Od rituálů v dávných kulturách až po moderní scénická představení zůstává tanec způsobem, jak propojit tělo, mysl a emoce. V posledních desetiletích se tanec stále více využívá také v terapeutickém kontextu — jako nástroj léčení, sebepoznání a rozvoje osobnosti. Tato oblast, známá jako tanečně-pohybová terapie (Dance Movement Therapy, DMT), spojuje umění s vědou a nabízí jedinečný způsob práce s lidmi všech věkových i sociálních skupin.
Co je tanečně-pohybová terapie?
Tanečně-pohybová terapie (DMT) je psychoterapeutická metoda, která využívá pohyb a tanec jako nástroje komunikace a léčby. Podle definice ADMP UK je to „relational process“ – tedy proces vztahový – při kterém se klient a terapeut dorozumívají skrze pohybové projevy. Tato forma terapie pracuje na emocionální, kognitivní, fyzické i sociální úrovni a klade důraz na autenticitu projevu, nikoli na estetiku pohybu.
DMT je nedirektivní, strukturovaná metoda, kde terapeut reaguje na klientovu iniciativu a využívá improvizaci k odhalení nevědomých obsahů. Nejde tedy o tanec v běžném slova smyslu, ale o prostředek k sebepoznání, integraci a emocionálnímu uvolnění.
Historický vývoj
Kořeny taneční terapie sahají do 50. let 20. století, kdy se v USA začala rozvíjet jako prostředek práce s psychicky nemocnými pacienty. Mezi její zakladatelky patří Franziska Boas a Marian Chace, které pracovaly s dětmi a dospělými v psychiatrických zařízeních. V Evropě významně přispěl k rozvoji oboru Rudolf Laban svou pohybovou analýzou a vytvořením systému diagnostiky na základě pohybu.
V Česku je s počátky tanečně-pohybové terapie spojena především PhDr. Hana Junová a psychogymnastika. V roce 2002 vznikla Česká asociace taneční a pohybové terapie, která sdružuje odborníky a podporuje vzdělávání v oboru.
Principy a metody
Improvizace a symbolika
Zásadním prvkem DMT je improvizace — volný, spontánní pohyb, který často vychází z nevědomí. Klienti skrze něj vyjadřují potlačené emoce, představy a konflikty. Pohyb se stává symbolem, který lze dále interpretovat a zpracovávat.
Verbální a neverbální komunikace
Terapeutická práce probíhá převážně neverbálně, což umožňuje hlubší ponor do emocí. Přesto má i verbální zpětná vazba své místo, zvláště při integraci zážitků. Tělo vyjadřuje to, co slova často nezvládnou.
Oblasti využití
Taneční terapie má široké spektrum uplatnění:
-
V psychiatrické péči – napomáhá u pacientů s depresemi, úzkostmi, psychotickými poruchami nebo traumaty.
-
Seniorské programy – tanec zlepšuje koordinaci, vitalitu a emoční stabilitu starších osob.
-
Práce s dětmi (např. s autismem) – rozvíjí neverbální komunikaci, socializaci a emoční propojení.
-
Léčba obezity – zvyšuje vnímání těla, podporuje motivaci a pomáhá při budování zdravého vztahu k pohybu.
Závěr
Tanečně-pohybová terapie není jen metodou práce s psychikou, ale i cestou k většímu propojení s vlastním tělem a emocemi. Skrze autentický pohyb pomáhá lidem najít cestu k sobě samým, lépe porozumět svým emocím a navázat hlubší vztahy s okolím. Její síla spočívá v propojení těla, mysli a duše – což ji činí jedinečnou v oblasti psychoterapie i celostní péče o člověka.
Autor: Kristýna Šmigolová DiS. 2025
Zdroje:
https://www.trinitylaban.ac.uk/research-and-knowledge-exchange/our-research/
https://www.trinitylaban.ac.uk/research-and-knowledge-exchange/our-research/dance-science-research/